Příběh jedné řeky (vítězná povídka – Pardubické střípky 2019)

Dlouho, kam až jeho paměť sahala, byl pramínek uvězněný pod krustou jílovité půdy. Tísnil se mezi čtyřmi stěnami z kamene a společnost mu dělala jen tma a havěť, co se k němu omylem prohrabala na své cestě za potravou. Pramínek však věděl – a možná, že to byla vzpomínka tak dávná, že už vybledla a stal se z ní pouhý sen – že tmou a stonožkami to ani zdaleka nekončí. Tam někde za nimi se přece skrývá mnohem víc – světlo, slunce a modrá obloha, a zelený les, co tajemně šumí. Tyhle myšlenky provázely pramínek během těch dlouhých dnů v podzemí, a on mohl jen tiše doufat  toužit, že se jednou tam ven, kde jsou stromy a tráva, podívá.    

    A pak se to stalo.

    Byl slunečný červnový den. Žádný z obyvatel lesa neměl ani ponětí o tom, že je v něčem speciální – stromy šuměly tak jako vždy, i slunce zářilo stejně jako včera a ani vítr nefoukal jinak, než měl ve zvyku. A přesto to byl den velice mimořádný. Tehdy se první maličká kapka vody prodrala skrz kamenný val, který odděloval pramínkovu jeskyňku od světa. Vyskočila skrz maličkou skulinku, ani ne tak velkou, jako je nehet u malíčku. Nejprve netušila, co se kolem ní děje – pak k ní ale zasvitlo zlatavé ranní slunce, a ona se v jeho světle blaženě zatetelila. Rozhlédla se na všechny strany a nevycházela z údivu. Támhle se pnuly keře maliníku a na nich dozrávaly první šťavnaté maliny, tam se zase choulily keříky borůvčí s maličkými černými kuličkami, a nad tím vším se vypínaly obrovité smrky, tak vysoké, že se málem dotýkaly oblohy. A – no jistě! – nad nimi, zahalené do mlžného ranního oparu, se klenulo modré nebe.

    Uchvácená tím vším dopadla první kapička do prohlubně vystlané měkoučkým mechem, a za ní další, a další, a další. Netrvalo dlouho, a tam, pod velikým kamenem, který ze všech stran porůstal mech a lišejník (lidé mu říkali Starcův kámen – prý jim svým tvarem připomínal sedícího starce), se vytvořila kaluž čerstvé vody. Pramínek šťastně tryskal vstříc slunečnímu světlu, a cítil se tak vzletně, až měl pocit, že se snad může dotknout oblohy. Pranic ho netrápilo, že nedosáhne dál, než k té malé kaluži pod Starcovým kamenem.

    Prohlubeň v mechu však nebyla bezedná, a pramínek byl při svém nadšení velice horlivý, a tak se brzy stalo, že se voda už neměla kde hromadit. Ještě chvíli se rozlévala na všechny strany, než pramínek pochopil, že jeho údělem není zůstat skrytý tady, ve stínu těch vysokých smrků. Cosi ho lákalo vydat se na cestu. A protože volání přírody nejde neuposlechnout, a pramínek sám také nijak zvlášť netoužil stát se pouhým napajedlem pro žíznivé ptáčky – kdepak, jeho cíle byly mnohem vyšší! – Rozloučil se se svou rodnou jeskyňkou, s tmou a stonožkami, tedy se vším, co až dosud znal, a plný bezelstné radosti se vydal na dlouhou a spletitou cestu do neznáma, tam, kde končily borůvkové keře a začínal svět.

    Lidé velice rádi láteří, jak jsou věci složité. Říkají, jak je náročné vytřít prach v celém domě, jak vyčerpávající je přestěhovat nábytek z obýváku do kuchyně, jak únavné je vyšlapat nahoru na rozhlednu pro ten krásný výhled. Prosím, příště, až si budete chtít stěžovat na podobné věci, představte si napřed, že jste maličký potůček, co se právě zrodil, nikdy nebyl dál než u Starcova kamene a z náhlého popudu se rozhodl, že se vydá do světa. Myslel si, jaká to bude nádhera, uvidí nové věci a pozná svět. Jenže ouha, ona to taková nádhera nebyla – to zjistil, jen co zaběhl za roh a Starcův kámen i s pramenem mu zmizel z dohledu.

    Už jen ty kameny. Chudák potůček musel každý kámen, byť sebemenší, pracně obcházet. Naštěstí pro něj, jeho nadšení a zatvrzelost ho přinutily pokračovat dál, a on se mezi všemi kameny dokázal prosmýknout. Jenže když už se zdálo, že by snad cesta mohla být konečně pohodlná, objevila se tráva. Tráva, říká se, je odvěký nepřítel malých potůčků – jsou příliš drobné, a vydat se přímo do hlubin toho hustého pralesa, ztratily by se ve druhé zatáčce. Nezbývá jim tedy nic jiného, než pustit se dlouhou oklikou podél travnatého pásu, který má k jejich smůle na šířku sotva jeden krok, kdežto na délku klidně i dvacet kroků – to se potom taková zajížďka může protáhnout i na několik hodin.

    Tehdy potůček dostal důležitou lekci, totiž že žádná cesta nevede rovně a přímo. Všechny mají ten nepříjemný zvyk, že se rády různě kroutí a motají, a velice často člověka – nebo potůček – svádějí na scestí, nebo ho vedou dlouhou oklikou, a když už se nějaká ta krátká cesta najde, bývá většinou neschůdná a zrádná.

***

Jednoho dne, někdy v polovině července, narazil potůček na kámen, a náhle zjistil, že je dost velký, aby ho dokázal přelézt. Vesele se přes něj převalil a z té radosti udělal kličku navíc, i když nemusel – od té doby bavilo potůček dělat kličky.

    Toho samého dne dorazil k východu z lesa.

    Poznal ho už zdálky. To když začalo přítmí lesa ustupovat a slunce zazářilo tak nějak jasněji. Potůček vycítil změnu a v napjatém očekávání ještě zrychlil a bral s sebou jehličí, kusy hlíny i malé kamínky. Jako brána se nad ním teď vypínaly dva smrky, každý z jedné strany, a za nimi – potůček už utíkal, co mu nohy stačily – rozhrnul kapradí – a spatřil – Krásu.

    Toho světla! Toho prostoru! Planina, kam až oko dohlédne, zahrada pařezů a pokácených smrků, a to nebe – ach, to nebe. Potůček ještě nikdy neviděl tak krásné nebe. Modré jako krystaly akvamarínu, ba ještě mnohem krásnější, poseté v dálce drobnými bělavými chomáčky. A všechno to bylo zalité světlem, slunce stálo vysoko nad jeho hlavou – už tehdy si byl potůček jistý tím, že tenhle svět miluje. A jakkoliv byl les s jeho smrky, kapradím a mechem kouzelný, tenhle svět byl ten, ve kterém chtěl potůček žít.

    Povzbuzen tímto novým zjištěním se mladý potok vydal přes planinu pařezů, dolů po kamenitém svahu hory, tam, kde – ačkoliv to ještě nemohl tušit – ležely louky a zlatavá pole a veliká obydlí podivných tvorů, kteří si říkají lidé.

***

Byla tichá srpnová noc. Nad lesem zářily hvězdy a z dálky občas zahoukala sova. Ticho a klid narušovalo pouze zurčení potoku, který se proplétal mezi pařezy. Sem tam se dal zahlédnout jeho stříbřitý třpyt zpod listů lopuchu. Křišťálově průzračná voda si už v hlíně stačila vyhloubit mělké koryto, jehož dno pokrýval písek a hladké oblázky.

    Náhle to v nedalekém křoví zašustilo. Nic neobvyklého uprostřed lesa, pomyslel si potok. Jenže potom se zašustění ozvalo znovu, a do toho zapraštěly větvičky. To už bylo jasné, že se v keřích někdo skrývá. Vzápětí tichý hlas zavolal: „Heleno?“

    Potok se vzrušeně zatetelil. Dosud viděl člověka jen jednou, a to velice z dálky.

    Z druhé strany zaznělo v odpověď: „Jsem tady!“

    Z křoví se vynořila postava. Podle siluety šlo poznat, že jde o dívku – byla oblečená v sukni, která jí sahala pod kolena. Pak se rozhrnuly i keře na druhém břehu a v ústrety jí vyšel chlapec. Helena, jak se dívka bezpochyby jmenovala, mu vyběhla vstříc, přeskočila potok a vrhla se mu do náruče.

    „Marku! Myslela jsem, že nepřijdeš. Měla jsem takový strach!“ Zalykala se. Chlapec ji vzal konejšivě kolem ramen.

    „Jak bych mohl nepřijít?“ Zeptal se a pevně ji k sobě přivinul.

    „Už nikdy se nebudeme scházet v noci,“ dušovala se Helena, teď už o něco klidnějším hlasem. „A v lese! Víš, že tu jsou vlci, víš to?“

    „Vlci tu nejsou, už dávno ne,“ uklidňoval ji Marek. Helena tiše popotáhla a Marek ji objal ještě pevněji.

    „Víš, že nás spolu nikdo nesmí vidět,“ řekl provinile.

    „Tak utečeme!“ Zvolala Helena. „Pryč odsud. Třeba do Ameriky, mě je to jedno. Hlavně když budeme spolu.“

    Marek se pousmál, ale neodpověděl. „Něco jsem ti přinesl,“ řekl po chvíli. Zašátral rukou v kapse a vytáhl něco maličkého. „Na, vezmi si ho.“

    Helena zatajila dech. „Ale – ten je přece po tvé mamince!“ Vydechla.

    „Já vím,“ přikývl Marek. „Chci, abys ho měla. Abys na mě mohla pořád myslet, kdyby nás osud náhodou rozdělil.“ Vtiskl Heleně ten předmět do ruky. Chvíli si ho prohlížela, a potom dojatě zašeptala: „Je krásný.“ Natáhla ruku a nechala Marka, aby jí ho nasadil na prst. Byl to zlatý prstýnek, ve kterém byla zasazená jediná stříbřitá perla.

    Oba zamilovaní se k sobě přitulili. Mezerou mezi větvemi smrků pronikl paprsek měsíčního světla a na kratičký moment ozářil jejich tváře. Jí lemovaly tvář vlnité hnědé vlasy, on měl oči jako dvě propasti, černé a uhrančivé. Oba však vypadali ve světle měsíce bledí a vystrašení.

    Ještě dlouho po tom, co milenci odešli, přemýšlel potok nad jejich osudem. A přestože později potkal mnoho různých lidí, nikdo mu neutkvěl v paměti tolik, jako právě Helena a Marek. Velice dobře si pamatoval každé slovo jejich rozhovoru, a nikdy nedokázal pochopit, proč byli té noci oba tak smutní.

 

***

Tam, kde se hora setkávala s údolím, sbíhaly se proudy několika horských potoků. Byly to drobné potoky, ale když se jejich toky tam na úpatí hor slily do jednoho, nabraly sílu i rychlost a s vervou si to štrádovaly zelenou krajinou, teď už všichni společně. A protože takováhle říčka nemůže mít čtyři jména, pojmenovali ji lidé, co žili dole v podhůří, po tom největším z potoků.

    Mladá říčka se tedy vrhla vstříc novým dobrodružstvím. Ne možná už tak rychle jako kdysi, to je pravda. Tahle hrdá malá říčka si totiž řekla, že je přece už dost velká a široká na to, aby si obhájila své místo ve světě, a že se tedy není kam hnát. Možná to bylo poněkud ukvapené rozhodnutí – nebyla to právě ta nejširší řeka, vždyť dospělému člověku stačily tři kroky, aby se dostal z jednoho břehu na druhý – ale přesvědčte někdo tvrdohlavou říčku o opaku.

    To už se stala říčka v krajině vyhlášenou. Chodily k ní pít nejen lesní zvířata, ta už na její výtečnou chuť přišla dávno, ale začali ji navštěvovat i lidé. Odpočívali na jejím břehu, ráchali se v ní, nebo nabírali vodu do věder a nosili ji bůhvíkam. Říčce to nevadilo. Byla ráda, že může dělat radost tolika různým tvorům, a už ji tolik nezajímalo, jestli je to liška, srnka nebo člověk. I když, pravda, lidé byli pro mladou říčku stále ještě záhadou.

    Jednoho dne, například, si k říčce přišly hrát čtyři děti. Jejich maminky si rozložily deku ve stínu pokroucené vrby, otevřely knihy a vypustily tu dravou zvěř, ať se v té vodě pěkně zráchá. Dvě malé holčičky na nic nečekaly a skočily přímo do vody, načež zaječely, jako když je na nože berou, a ta starší vykřikla: „Mamí, ta voda je st-t-t-tudená!“

    Maminka nereagovala. Nejspíš byla právě myšlenkami v kanceláři nějakého detektiva, kde se řeší leda tak vražda sličné sekretářky. Na výskající děti nezbývá čas.

    Po nějaké chvíli se holčičky osmělily a odvážily se udělat krůček vpřed. A pak další, a další, a když zjistily, že v tom nejhlubším bodě řeky jim hladina sahá sotva do pasu, radostně se pustily do vodní bitvy. Vzduchem létala voda, pentle do vlasů a dokonce i botičky, a když to všechno utichlo, byly obě dívčiny zmáčené od hlavy až k patě a že je voda jak led, to je netrápilo ani trochu.

    Náhle však na břehu vyskočila maminka. „Pojďte z té vody!“ Vykřikla, jako by si teprve teď uvědomila, že děvčata do vody vůbec vlezla, a začala se zmateně rozhlížet na všechny strany. „Kde jsou kluci?“

    Opravdu, dva chlapci se mezitím někam ztratili a nebylo po nich ani vidu, ani slechu. Maminku polila hrůza. Aby tak spadli do vody a utopili se! Její přítelkyně už taky zaklapla svou knihu a obě počaly hlasitě vyvolávat: „Vojtěchu!! Petře!!!“

    Když už se chudák maminka začínala strachy klepat, rozhrnulo se náhle křoví a z něj vylezli oba chlapci, živí, zdraví a celí umazaní od bláta. Jeden z nich – kdo ví, jestli to byl Vojtěch, nebo Petr – držel vítězoslavně nad hlavou něco, co se vrtělo a kroutilo, a nadšeně volal: „Koukni, co jsem chytil! A do ruky, mami!“

    Pobledlá maminka nechápavě zírala na zmítající se rybu v jeho ruce. Celá zmatená se zmohla jen na otázku: „Kde jste to proboha sebrali?“

    Chlapec se podíval na rybu a pokrčil rameny. „Támhle dole, kousek po proudu.“ Když viděl matčin vyjevený pohled, omluvně dodal: „Tady jsme chytat nemohli, holky dělaly strašný randál a plašily nám ryby!“

***

Malíř Léto předal svůj štětec malíři Podzimu a náhle bylo všude plno barev. Listy stromů se zbarvily do žluta a do červena, jako by se po ránu vykoupaly v paprscích slunce, a než se kraj stačil těch ohnivých barev nabažit, začaly se listy javorů, lip i topolů snášet na hladinu řeky. Nánosy listů na březích postupně změnily barvu z kanárkově žluté na hnědou, rozmočily se a shnily. Když však přišla zima a všechny louky, pole i lesy zavál sníh, byla už řeka dost široká, aby dokázala mrazu odolat a nezamrznout. Velice pomalu se šinula krajem, líně se vyhýbala stromům, kopcům a lidským stavením, nejradši by však zastavila a po vzoru medvědů se uložila k zimnímu spánku. Vždyť v zimě se nechce spěchat ani lidem, natožpak řekám! Ale jak čas plynul, uvědomovala si, že ji nějaká zima zastavit nemůže. A než se všechny vánice, Vánoce a větry přehnaly, stačila si vyhloubit koryto tak hluboké, že ani nejvyšší z lidí by nedosáhl na jeho dno, a tak široké, že ani nejlepší z chlapců by nedohodil kámen na druhý břeh.

    A právě tehdy si řeka uvědomila, že už se nemusí řídit tím, co jí krajina postaví do cesty, kdežto že krajina se teď bude řídit podle ní. Lidé si stavěli domy na jejích březích, dokonce vystavěli i několik mostů, aby se mohli dostat z jednoho břehu na druhý – to se řece nelíbilo, protože se při stavbě hrabali v jejím dně a zabodávali do něj betonové pilíře. Ale pak začaly její proud brázdit lodě, a lidé stáli na těch mostech a kochali se její krásou, a řeka byla šťastná. Stala se součástí jejich života, oni měli rádi ji a ona je.

    Stalo se to jednoho krásného květnového večera. Tma už se snesla nad spící město a lampy na březích řeky svítily do temných uliček. V těchto chvílích řece chyběla hvězdná nebe podhorských luk a ten prostor, když není ze všech stran utlačována domy a nepoutají ji kamenné mosty. Přesto měla město svým způsobem raději. Stále se tu něco dělo, pořád se něco měnilo, nikdy se nemusela bát, že bude sama.

    Už si zvykla. Líně se vinula mezi domy a pozorovala potemnělé uličky svého městečka a staré dřevěné domky lemující břeh, když tu náhle její klid vyrušil křik. Ve městě stále někdo křičel, jenže tenhle křik byl jiný. Byl tak nějak – zoufalejší. A postupně nabýval na hlasitosti, jak se přidávaly další a další hlasy, až se nad tím vším rozlehl táhlý hlas požární sirény.

    A pak se to stalo. Vysoko nad střechy domů vyšlehl plamen. Až sem dolů k řece se dalo zaslechnout jeho hučení a praskání, až tady byl cítit jeho příšerný žár. Oheň zuřil. A rozzuřil se ještě více, když zahlédl hasičská auta a zaslechl poplašné houkání jejich sirén. To už řeka věděla, že se tak lehce spoutat nenechá. A dostala strach.

    Zmatek, který nastal, nelze popsat – lidé vybíhali z domů, vzduchem se nesly výkřiky zděšení a hrůzy. Oheň se šířil. Sžíral jeden dům za druhým a neúprosně se sunul čím dál blíž k břehu řeky. Zapojovala se do hašení, co to šlo – dávala lidem svou vodu, nechávala je, aby ji pumpovali do hadic, ba ještě svůj proud popoháněla, aby lidé dostali té vody co nejvíce – přesto věděla, že to všechno je marné. Požár se nedal zastavit a staré dřevěné domy se pomalu hroutily jeden za druhým.

    Přesto řeka svým lidem dokázala alespoň trochu pomoci. Nemohla možná uhasit oheň, avšak stejně tak, jako ona se bála jeho, on měl strach z ní. A tak, když na obzoru zasvitly první paprsky slunce, narazil oheň na zátarasu, kterou nedokázal překonat. Vyváděl, poskakoval na jejím břehu, hrozil jí svou plamennou pěstí a proklínal ji, jménem všech sluncí, potoků a moří…

    …a neměl kam dál jít. Zůstal uvězněný v kleci, a když už neměl co pálit, konečně ho začaly proudy vody z hasičských hadic zdolávat. Mohl jen stát na břehu a sledovat hemžení lidí na druhém břehu, s vědomím, že tohle všechno mohlo být jeho, nebýt té proklaté řeky.

    Ta proklatá řeka od té chvíle nenáviděla oheň. Za to, co všechno jejím lidem vzal.

***

Když se slijí dohromady dvě mohutné řeky, vznikne veletok. Proud tak široký, že ho nikdo nedokáže spoutat. Lidé se snaží, ale nejde jim to – stavějí na něm přehrady, hráze a přístavy, doufají, že nepřijdou záplavy a nevezmou jim jejich domovy.

    Veletok nic neřeší. Nemusí se vyhýbat ničemu, ani městům, ale on to dělá, protože je na to zvyklý. Pomalu ale jistě míří tam, kam, jak ví, jednou přijdou všechny veletoky – začal to tušit, už když byl řekou, ale teď se ukázalo, že jinak to ani být nemůže. Tohle je úděl každého potoku, každé řeky, každého veletoku.

    Na západě se rozkládá obrovská vodní plocha. Táhne se od obzoru k obzoru, jako by nikde neměla konce. Vlny tiše šplouchají o útesy a hrají si s kamínky na břehu.

    Tam míří kroky našeho veletoku.

    A pak, konečně, po předlouhé cestě, natáhne veletok svou paži a dotkne se moře. A moře ho přivítá s otevřenou náručí, vždyť už na něj přeci čekalo tak dlouho – veletok se k němu přitiskne, obejme ho a splyne s ním v jedno, a přitom s úsměvem vzpomíná na všechny ty příběhy, které viděl, na tajuplné noční schůzky a na stromy a na oblohu, na pramínek vysoko v horách a radostné naděje potůčku.

    Když se večer posadím na útes, kde se ohromná řeka vlévá do oceánu, můžu všechny ty příběhy poslouchat. Slyším je v šumění vody a bouření vln, všechny naděje a sny lidí, pramenů, horských potůčků a řek. Sedím tam v záři zapadajícího slunce, když se ke mně zezadu tiše připlíží můj manžel a zakryje mi rukama oči. Usměju se na něj a nechám ho, aby se posadil vedle mě. Společně s Markem potom sledujeme zapadající slunce, zatímco poslední paprsky dne dopadnou na mou ruku. Zlatý prstýnek s perlou na mém prsteníčku se v tom světle spokojeně zatřpytí.