Kniha je svůj vlastní svět

 

Do úsvitu zbývalo několik posledních hodin. Mael se tiše vkradla do princeznina pokoje a šeptem Reu budila: „Vstávejte, výsosti! Jestli se chcete ještě do úsvitu vrátit, musíte vstát teď. Ronan už na vás čeká!“

    Rea otevírala oči jen neochotně. Věděla ale, že si musí pospíšit. Mael jí pomohla do kalhot a pláště. Vlasy jí zapletla do copu a schovala pod kapuci, aby nebylo hned na první pohled poznat, že je Rea děvče.

    „Pospěšte si,“ vybízela ji stále a nervózně se rozhlížela. Hrad však byl tichý a nebylo slyšet nic než pochrupování služebnictva z pokojů v přízemí. Mael otevřela okno a spustila dolů provaz, který byl do té doby schovaný v truhle.

    „A dávejte na sebe pozor,“ řekla Mael roztřeseným hlasem, než se princezna začala spouštět podél hradní zdi. Jen co Mael zaslechla zafrkání koně a tichý dusot kopyt, vytáhla provaz, schovala ho zpátky do truhly a sama si lehla do postele místo princezny. Měla stejně tmavě hnědé vlasy jako ona, takže kdyby někdo přišel, nemusel by hned na první pohled poznat, že Rea v posteli neleží. Přesto se Mael celá třásla. Co by se stalo, kdyby na to přišli?

    Mezitím Rein vraník uháněl lesem. Rea už věděla, kde se pod mechem skrývají bažiny, pasti a příkopy, takže ho dokázala houštinou provést i v noci. Než se na obloze objevily první sluneční paprsky, dorazila Rea k východu z lesa.

    Přímo před ní se zvedalo pohoří. Ačkoli zatím kolem nebylo nic jiného než širá pláň a hory, Rea znervózněla. Tohle už nebylo její území.

    Vybídla koně k pomalejší chůzi a ostražitě se rozhlížela po každém šustnutí. Vraník zamířil po stezce do hor. Chvílemi byla cesta neschůdná a Rea musela seskočit a vést ho, ale nakonec se přeci jen dostala k ceduli s výrazným nápisem Nechoď dál, chceš-li odejít živý. Tam koně přivázala a dál pokračovala pěšky.

    O několik dalších minut později se ocitla na horské planině.

    Ronan na ni opravdu čekal. Seděl opřený o jeden z kamenů, ale jen co Reu zahlédl, vyskočil. O kousek dál neklidně přešlapoval jeho nebeskan, rozevíral obrovská křídla a klapal zobákem.

    „Nejdu pozdě?“ Vyhrkla Rea.

    „Jste tu právě v čas,“ odvětil Ronan. Mávnutím k sobě přivolal Větrolana a pomohl Ree na jeho hřbet. Tentokrát se Větrolan nepokusil ji shodit, ale stále se neklidně ošíval a šustil křídly. Na Ronanův povel se skrčil, aby mohl letec vylézt za Reou. Usadil se do sedla a otočil se na princeznu. „Skrčte se a buďte tiše. Dokud budeme zticha, všimnou si jen Větrolana a nás nechají být. Ale pokud o nás budou vědět, zaútočí.“

    Nebeskan zamířil k nedaleké vyvýšenině. Nevzletěl, ale po úzké pěšině se vyšplhal na vrchol kolmé skalní stěny. Oba jezdci se co nejvíce tisknuli k jeho zádům, až téměř mizeli mezi hustým peřím.

    Tentokrát už stáli na samém vrcholu hory. Kam jen pohlédli, všude ležela hnízda divokých nebeskanů. Okolo každého obletoval pár obrovských orlů, jejichž skřek se v ozvěně rozléhal celými horami. Když se Rea zadívala lépe, uviděla konečně vejce. V každém hnízdě ležela dvě nebo tři, obrovská, s hladkou bílou skořápkou.

    „Nemůžeme ještě trochu blíž?“ Zeptala se tiše. Ronan jedním dotykem pobídl Větrolana k pohybu. Větrolan obloukem obešel hnízdiště a zastavil se poblíž hnízda, které stálo trochu stranou od ostatních. Ronan s Reou v nejvyšší tichosti sklouzli z jeho hřbetu a skrčili se za kamenem, aby mohli nebeskany pozorovat z bezprostřední blízkosti.

    A pak, právě když sluneční paprsky dopadly na jeho bílou skořápku, se první vejce pohnulo.

    Rea vzrušeně chytila Ronana za ruku. Oba beze slova pozorovali, jak se mládě dere na svět, zatímco mu matka zobákem opatrně pomáhá. Když se mládě konečně vykulilo ze skořápky, roztáhlo křídla pokrytá šedavým chmýřím a hladově zapískalo. Pak se na svět probojovalo i druhé, pak další, a celým hnízdištěm se začal ozývat skřehot a pískot. Dospělí nebeskani se snášeli k hnízdům a krmili svá mláďata, a Rea s Ronanem se raději stáhli, aby si jich matka přeci jen nevšimla. Vyšplhali se na hřbet Větrolanovi, který se s nimi vznesl, zakroužil nad hnízdištěm a začal se snášet dolů k lesu.

    „To bylo krásné!“ Volala Rea na Ronana.

    „Každý rok je to tak,“ odvětil Ronan. „Každý rok se všechna mláďata vylíhnou naráz, právě v jednu chvíli, když nad hnízdištěm zasvítí slunce.“

    Dole pod nimi se míhal les a čas od času zahlédli vesnici vystavěnou v korunách stromů, až se les konečně rozestoupil a oni uviděli pevnost. Větrolan se usadil na střeše nad oknem Reina pokoje.

    „Postarám se o vašeho koně, princezno,“ slíbil Ronan, když Rea seskočila na střechu. Potom Větrolan roztáhl křídla a vzletěl dříve, než si ho kdokoli stačil všimnout.

    Přes hradby se Rea dostala zpět do svého pokoje, kde na ni netrpělivě čekala Mael. Okamžitě jí začala rozplétat vlasy, a než do dveří pokoje vešla vychovatelka, byla už Rea přistrojená do šatů s vlasy vyčesanými do drdolu.

    Vychovatelka si ji přísně prohlédla. „Dobře, že už jste přistrojená,“ řekla. „Družina prince Dalana právě dorazila.“

 

Alice odložila tužku a spokojeně se protáhla.

    „Co to děláš?“ Zeptal se Tomáš, přiblížil se ke stolu a snažil se jí nenápadně nahlédnout pod ruku. Ohnala se po něm, ale on jí rychle uskočil a raději se kradl z dosahu.

    „Píšu,“ odvětila Alice a zavřela sešit. „Kolikrát ti mám říkat, že mi nemáš chodit do pokoje, když mám zavřený dveře?“

    „Mamka tě volala. Už asi tak osmkrát.“ Tomáš se otočil a vyběhl z pokoje. Alice si povzdychla. To už se i k ní z kuchyně donesl mírně vytočený mamčin hlas: „Alice, tak kolikrát tě ještě budu volat? Je tu nákup!“

    „Psaní se odkládá,“ zamumlala si pro sebe Alice, vstala a schovala sešit do zásuvky. Bylo docela pravděpodobné, že jí sem Tomáš vleze, a ona by nerada našla své poznámky zaťapané jeho špinavýma rukama a polité čajem. V lepším případě. Taky by se mohl pokusit jí do sešitu něco připsat sám. Což už taky několikrát zkoušel.

    V kuchyni nad ní mamka kroutila hlavou. „Měla by ses taky občas podívat do normálního světa,“ říkala, zatímco vykládala z tašky na pult záplavu ovoce a zeleniny. „Vždycky se zabarikáduješ v pokoji, a pak se tě má člověk dovolat.“

    „Nestačí, že chodím každý den do školy?“ Odvětila Alice s náznakem humoru a začala mamce pomáhat s nákupem. „Úkoly mám udělané, učení v tašce a uklidila jsem i obývák. Vlastně mám všechny povinnosti udělané, tak si zasloužím malou pauzu, ne? Mě škola jako kulturní vyžití úplně stačí, mami.“

    „Jenže ty čmářeš i ve škole,“ namítla mamka. „Tvoje učitelka mi to říkala.“

    „To jsem udělala jednou,“ objasnila Alice. „Když jsme si při hodině pouštěli film, který jsem viděla už dvakrát.“

    „Udělej mi kafe,“ změnila mamka zcela téma a sesunula se na židli. „Potřebuju kofein. Já bych si zasloužila pauzu! Celej den v práci, a doma na mě čeká ukřičenej Tomáš a upsaná Alice.“

    „Mami! Můžu si pustit dývko? Můžu?“ Křičel Tomáš z obýváku. Alice se usmála a postavila vodu na kafe. Vedle si připravila dva hrnečky – jeden pro mamku a jeden pro sebe.

    „Co je to proboha dývko?“ Otočila se mamka unaveně na Alici.

    „DVDčko,“ objasnila Alice. „Rozpustný, nebo turka?“

    „Turka!“ Zavolala mamka na Alici a směrem do obýváku křikla: „Můžeš!“ Což byla jasná zpráva pro Tomáše, že o něm mamka pokud možno celý večer nechce slyšet.

    Alice mezitím zalila dva hrnečky vodou – mamce kafe, sobě čaj. Jeden z nich donesla mamce ke stolu, ale s druhým zamířila k sobě do pokoje. Sešit ležel vytažený na stole. Takže se mi Tomáš zase hrabal ve věcech, povzdychla si Alice. Naštěstí se zdálo, že z nic nezmizelo ani nic nepřibylo, takže se Alice mohla zase s klidem pustit do psaní. Zalistovala sešitem a otevřela ho v místě, kde měla popsané první setkání Rei s Dalanem. Potřebovala si připomenout, jak princ vypadal, aby náhodou neměnila jeho podobu z kapitoly na kapitolu.

 

Z hradeb se ozývaly trubky strážných, vítajících vzácnou návštěvu.

    „Váš nápadník,“ zašeptala Mael, která Ree česala vlasy. Rea se zachvěla. Její nápadník byl Dalan, princ lidu z hor. Nikdy v životě ho neviděla a byla z toho setkání nervózní.

    Když vyhlédla z okna, uviděla, že se nádvořím táhne nejméně stovka stráží – Dalanův doprovod. Mael ji vzala za rameno. „Princezno, podívejte se nahoru!“ Zašeptala rozechvěle. Rea vzhlédla. Byli tam! Kroužili nad hradem, někteří se usadili na hradbách, jiní přelétali nad průvodem a hlasitým křikem o sobě dávali vědět. Nebeskani, obrovští orli. Rea už o nich slyšela, ale nikdy žádného naživo neviděla. Bylo jich tu pět a každý z nich nesl na zádech jezdce, který mával ve vzduchu vlajkou horské říše.

    Když byla Rea připravená, došla v doprovodu svých dvorních dam do sálu a postavila se napravo od trůnu, ve kterém seděl její otec, král pralesního lidu. Tehdy se sálem rozezněly trubky, dveře se otevřely a dovnitř vešel princ Dalan v doprovodu dvou stráží.

    Zatímco mluvil s jejím otcem, Rea si ho prohlížela. Byl starší než ona, věděla, že mu před dvěma měsíci bylo dvacet let. Byl vysoký a měl světlou pleť, stejně jako všichni lidé z hor, jeho vlasy však byly hnědé, což byl neklamný důkaz, že jeho matka pochází z lesa. Měl příjemný hlas, ale za celou dobu se na Reu ani jednou nepodíval. Pozornost jí nevěnoval ani při hostině, která se konala na jeho oslavu.

    Když padla tma, podařilo se Ree vyklouznout z hodovního sálu. Schovala se ve stínu podloubí na nádvoří a sledovala hradby. Doufala, že se uvidí některého z nebeskanů.

    „Dobrý den,“ ozvalo se za jejími zády. Překvapeně se otočila. Stála tváří v tvář Dalanovi. „Viděl jsem, že jste odešla,“ řekl princ. „Chtěl jsem si s vámi promluvit o samotě. A také bych vám něco ukázal, kdybyste chtěla jít se mnou.“

    Rea váhavě přikývla. Princ ji vedl kolem strážnice ke dveřím strážní věže. Vystoupali po točitých schodech a vyšli ven na ochoz. Před cimbuřím stál muž v kožených kalhotách a haleně, na prsou vyšitý znak horské říše.

    Potom Rea zaslechla nad svou hlavou zašustění a vzhlédla. Na střeše věže seděl nebeskan. Obrovský orel přešlapoval, klapal zobákem a nevrle si Reu prohlížel.

    „Říkal jsem si, že byste možná chtěla vidět nebeskana zblízka,“ vysvětlil princ Dalan.

    Ten druhý muž musel být nebeskanův letec. Přistoupil k Ree a podal jí ruku. „Jmenuji se Ronan,“ řekl. „Tohle je Větrolan.“ Mávl na nebeskana, ať sletí k nim dolů. Obrovský orel roztáhl křídla a seskočil na cimbuří. Reu si dál prohlížel nevraživě, ale nechal ji, aby se ho dotkla.

    „Pokud budete chtít, svezl bych vás na něm,“ navrhl Ronan. „Ale musela byste přijít zítra ráno těsně před úsvitem, dříve, než budeme odjíždět.“

    Rea neváhala ani chvíli. „Přijdu,“ slíbila.

***

Renata si v rukách přehazovala Alicin sešit a znuděně sledovala, jak se do třídy šinou žáci. V podkroví umělecké školy bylo horko a dusno, protože učitel jejich výtvarného kroužku se vyžíval v tom, že zakrýval okna průsvitnými papíry i ve dnech, kdy bylo venku třicet stupňů.

    „Takže o čem ta kniha vlastně je?“ Zeptala se Renata a odložila sešit na židli, aby se mohla natáhnout pro plastový kelímek s pitím.

    „No – jsou tam čtyři království. Je tam království lidu z údolí, říčního lidu, pralesního lidu a lidu z hor. Hlavní postava je Rea, princezna pralesního lidu, která si má vzít prince Dalana, což je zase princ lidu z hor…“

    „A nechce ho, protože miluje někoho jiného,“ doplnila Renata a usrkla z kelímku limonádu.

    „Vlastně ani ne,“ opáčila Alice. „Ona neví, jestli si ho chce vzít, protože se vůbec neznají.“

    „No a třeba tahle část – “ Renata zalistovala sešitem a otevřela ho na stránce, kterou měla založenou útržkem papíru, „– ta část s tou vědmou, ta je tam proč?“

    Alice jí nahlédla přes rameno. Renata ukazovala kapitolu, kde Rea navštívila věštkyni.

    „No to je tam proto, aby Rea zjistila, že si Dalana brát nemá, protože je mu souzený někdo jiný.“

    „Tak já si to půjčím domů,“ prohlásila Renata a přitáhla si sešit k sobě. „Vrátím ti to zítra v jídelně, neva?“

    „No jo,“ přikývla Alice. V tu chvíli bouchly dveře a do třídy rázně vešel jejich učitel. V podpaží nesl desky s poznámkami a jejich výkresy z minulé hodiny. Alice si ho zamyšleně prohlížela. Byl mladý, vysoký, dlouhé hnědé vlasy měl stažené do culíku a nosil neustále jednu a tu samou košili, kterou měl zacákanou skvrnami od barvy. Musel si ji ale prát, protože ty skvrny byly pokaždé někde jinde. A až na to, že zalepoval okna průsvitnými papíry, byl jinak docela fajn. A měl příjemný hlas. Alice by ho byla schopná poslouchat od rána do večera.

 

Rea se vykradla z pevnosti přes stáje. Strach ji neopouštěl, ale znala les dost dobře, aby se neztratila ani nezapadla do bažiny. Ronan i jeho nebeskan na ni čekali u úpatí hory. Větrolan se sehnul, když mu to Ronan přikázal, a nechal jezdce, ať se posadí do sedla, ale Reu na svůj hřbet vzít nechtěl. Tentokrát si dávala pozor a raději se držela, když se pod ní začal ošívat. Nakonec na Ronanovu pobídku roztáhl křídla a vznesl se s nimi do vzduchu.

    Les pod sebou měli jako na dlani. Jednotlivé vesničky rozpoznat nešly, ale Rea si byla jistá, že vidí pahorek, kde se stromy rozestupují a v mezeře mezi nimi stojí pevnost.

    „Princ Dalan se na návštěvu chystá již zítra,“ říkal Ronan, zatímco nebeskan prolétal nad ohromnou plochou lesa. „Všechno je připravené. Stačí jen, aby váš otec dal souhlas, a svatba může být do několika dní.“

    „A princ – Dalan – s tím souhlasí?“ Ptala se Rea.

    „Princ by se neodvážil odporovat otci,“ odvětil Ronan. „Král si přeje, aby si vzal vás, protože jste prvorozená princezna a váš muž se jednoho dne stane králem pralesní říše. Král doufá, že by se tak mohly naše země spojit.“

    Větrolan stáhl křídla a vyrazil k zemi. Les končil a dál ležela už jen travnatá pláň – říše lidu z údolí. Na samém kraji lesa stála dřevěná bouda. Kdo o ní nevěděl, mohl by ji lehce přehlédnout – střechu měla pokrytou mechem a přímo z jejího středu vyrůstal strom. Dveře zavrzaly, když je Rea otevřela a nahlédla dovnitř.

    V kotli u stěny tiše prskala voda. Celým domem se nesla omamná vůně a dým. Za stolem seděla stařena, bílé vlasy měla prořídlé a jedno oko matné. Před ní stály dva vyřezávané dřevěné hrnky.

    „Pojď dál, princezno,“ vybídla Reu.

    Rea si stáhla kápi hlouběji do obličeje a vešla dovnitř. Ronan zůstal čekat přede dveřmi. „Čekala jste mě?“ Zeptala se vědmy a pohlédla na druhý hrnek.

    Vědma kývla. „Já čekám každého, princezno. Vím, co přijde. Vím i to, proč jsi přišla ty. Trápí tě, jestli si máš vzít prince Dalana.“

    „A mám?“

    „Blíží se čas, princezno,“ odvětila pomalu vědma, „kdy bude na tvém rozhodnutí záležet osud celé tvé země. Dalanovo srdce patří jiné. Řekne ti to sám, až tě zítra navštíví. Pokud si ho vezmeš, nebudeš šťastná ty, ale ani on – pokud si ho nevezmeš, nebude šťastný tvůj lid. Záleží ti na tvém štěstí, princezno?“

    „Co se stane, pokud Dalana zítra odmítnu?“

    Vědma od ní odvrátila pohled. „To ti říct nemohu, princezno. Avšak dám ti varování. Cokoli se stane, věř muži, který nosí na prsou orlí pero. A pokud bys kdykoli potřebovala úkryt, věz, že údolní lidé byli tvému otci vždy nakloněni, a jejich země ti poskytne útočiště vždy, když budeš v nouzi.“

    Vědma se odmlčela a zahleděla se Ree do očí. Princezna věděla, že řekla vše, co říct chtěla. Vstala, poděkovala a zamyšleně vyšla z domu.

    Ronan stál přede dveřmi s rukama založenýma na prsou. Byla si jistá, že poslouchal. Pozorně si ho prohlédla a zabodla pohled na jeho hruď, kde měl na vestě vyšitý znak horské říše. Někteří letci nosili s tímhle znakem na prsou i pírko svého nebeskana. Ronan ne. Přemýšlela, jestli to znamená, že by mu neměla tolik věřit.

    „Půjdeme, princezno?“ Zeptal se. Přikývla a nechala se vysadit na Větrolanův hřbet. Nebeskan je zanesl přes les zpět k horám a snesl se k úpatí horské pěšiny, kde se brzy ráno s Reou sešli.

    „Chtěl bych vám něco ukázat,“ řekl jí Ronan, než se rozloučili. „Každý rok, v jeden jediný den, se na vrcholu hory v hnízdišti líhnou mladí nebeskani. Museli bychom se ale sejít velice brzy, ještě před úsvitem, abychom k hnízdišti dorazili dříve, než k němu vystoupá slunce.“

    „To zní zajímavě,“ přikývla Rea. „Sejdeme se tady? Na tomhle místě?“

    Ronan se ohlédl za sebe. „Když půjdete po téhle pěšině stále vzhůru, dorazíte k ceduli, na které je napsáno Nechoď dál, chceš-li odejít živý. Za ní se sejdeme. Nebude to nebezpečné.“

    Rea přikývla. „Tak dobrá. Budu se těšit.“

    Rozloučila se s Ronanem, a zatímco sledovala, jak jeho nebeskan mizí na nebi mezi mraky, přemýšlela, jak vysvětlí vychovatelce, co celé ráno dělala.